Divoké labutě
Divoké labutě
Autor: Changová, Jung
Originální název: Wild Swans (1992)
Rok vydání:1996
Vydavatelství:Knižní klub
Počet stran:544
Hlavní postavy:
autorka, její rodiče a babička,...
Popis:
Autobiografické dílo zahrnuje příběhy ze života její babičky, matky a nakonec i autorky samotné, tedy historii Číny 20.století. Dozvídáme se mnoho o tamějších zvycích, krajině, politice, ale hlavně lidech. Kniha začíná u autorčiny babičky, vychovávané ještě velice tradičními metodami, následuje její matka, velice bojovná a odhodlaná zastánkyně některých myšlenek komunismu (např. právě proti utlačování žen a některým tradičním zvykům [svazování chodidel...]) a poslední část knihy sledujeme už očima autorky, jejíž život je díky propagandě stejně jako miliony jiných oddán Maovi, přestože postupem času i přes veškerou cenzuru vystupuje alespoň část pravdy na povrch. Díky své znalosti angličtiny se Changové nakonec podaří získat stipendium a stěhuje se tak do Británie.
Vlastvní komentář:
Velice působivá kniha, která mi moc pomohla v pochopení situace v Číně a v zorientováni se v její nedávné historii. Ukazuje jak moc a jak strašným způsobem je kolikrát politika schopna zasáhnout do života lidí, kteří s ní ani kolikrát nechtějí mít nic společného. Ale předkládá nám zároveň i krásné prostředí čínské krajiny, příběhy lásky i přátelství. Hlavně mne zaujal skok v tradičním způsobu života, ke kterému v Číně během posledního století došlo. Doporučuji všem, kteří se o tuto problematiku zajímají a i všem ostatním, které kniha třeba zaujala.
Ukázka:
Po vyučování jsem také na ulici pomájala tlačit káry, často plné vysoko navršených betonových bloků nebo pískovcových kvádrů. Káry byly strašně těžké a každý krok stál muže, kteří je táhli, obrovské úsilí. I za chladného počasí byli někteří do půl těla nazí a po obličejích a zádech jim stékaly lesknoucí se kapky potu. Pokud cesta jen trochu stoupala, někteří skoro nemohli dál. Když jsem je viděla zmocňoval se mě smutek. Od té chvíle, co začala kampaň Učit se od Lej Fenga, jsem stávala u jakési rampy a čekala na káry. Stačilo, abych pomohla tlačit jedinou, a byla jsem vyřízená. Když jsem skončila, muž, který káru táhl, se na mě usmál, ale téměř neznatelně a po straně, aby nevyšel z kroku. Jednoho dne mi moje spolužačka velice vážně vysvětlila, že většina lidí, kteří tahají káry, jsou třídní nepřítelé, přidělení na těžkou práci. Proto není správné jim pomáhat. Zeptala jsem se na to naší třídní učitelky, protože v učitelích jsem podle čínské tradice vždy viděla autoritu. Učitelka, jindy plná sebedůvěry, byla bezradná a řekla, že nezná odpověď, což mě zmátlo. Lidé tahající káry bylo skutečně často na tuto práci přiděleni za trest za své někdejší spojení s Kuomintangem nebo proto, že se stali obětí některé z politických čistek. Učitelka mi to zjevně nechtěla říct, ale požádala mě, abych už s kárami nepomáhala. Když jsem pak náhodou na ulici zahlédla káru, odvrátila jsem oči od sehnuté, plahočící se postavy a s těžkým srdcem jsem šla rychle pryč.