Stepní vlk

Stepní vlk

Autor: Hesse, Hermann

Originální název: Der Steppenwolf (1927)

Rok vydání: 2006

Vydavatelství: Argo

Počet stran: 249

Hlavní postavy:

Harry Haller, Hermína, Pablo,...

Popis:

Harry je člověk v jehož těle se pere lidská duše s duší stepního vlka. Navzájem se moc nesnáší, jedna druhou omezují a překřikují a dělají tak Harrymu v životě plno problémů. Pak se ovšem tento knihomol a učenec, milovník vážné hudby a fylozofie seznamuje s Hermínou, prostitutkou a společnicí, která ho naučí si života užívat. Pod jejím vedení se naučí tančit, vychutnávat jídlo a pití, svádět ženy a pronikne i do tajů drog. Hermínin známý - Pablo, je nakonec oba zavede do magického divadla, kde se Harry pokouší porazit svého stepního vlka. Tato část balancuje na hranicích snu a reality, nakonec snad končí smrtí Hermíny.

Vlastní komentář:

Knížka se mi četla dobře, až mě překvapilo, jak jsem se dokázala stotožnit s názory o tolik staršího a ještě k tomu schizofreního člověka. Autor v knize do jisté míry popisuje vlastní život a problémy, vždyť už iniciály hlavního hrdiny a jméno Hermíny hodně naznačí. Závěrečná část v magickém divadle byla sice dost absurdní a zmatená, ale o to víc se to v ní hýřilo zajímavými úvahami a myšlenkami.

Ukázka:

S touhle spokojeností a bezohledností je to pěkná věc, a těmi snesitelnými, krotkými dny, kdy se ani bolest, ani rozkoš neodvěžují vykřiknout, kdy všechno jen šeptá a chodí po špičkách. Jenže se mnou se to má bohužel tak, že právě tuto spokojenost nijak dobře nesnáším, že se mi po krátké době nesnesitelně zprotiví a zhnusí a já se v zoufalství musím utíkat do jiné teploty, pokudmožno v rozkoších, a nelze-li jinak, i bolestí. Žiju-li nějakou chvíli bez rozkoše i bez bolestí a vdechuji vlažnou, jednotvárnou snesitelnost takzvaných dobrých dní, má dětinná duše se tak zle rozbolaví a roznemůže, že svou rezivou děkovnou lyru mrštím ospalému bohu spokojenosti do jeho spokojené tváře a raději snáším opravdu ďábelsky palčivou bolest než tu stravitelnou pokojovou teplotu. Vzplane pak ve mně touha po silných pocitech a po senzacích, vztek na tenhle bezbarvý, plochý, normovaný a sterilizovaný život a zběsilá chuť něco rozmlátit, třebas obchodní dům nebo katedrálu anebo sebe sama, chuť vyvádět opovážlivé nesmysly, strhnout několika uctívaným modlám paruku, obdařit pár odbojných školáků vytouženým lístkem do Hamburku, svést malé děvčátko nebo některým reprezentantům tohoto měšťáckého světa zakroutit krkem. Neboť to jsem si ošklivil, to jsem nenáviděl a proklínal ze všeho nejvíc: tu spokojenost, to zdraví, to pohodlí, ten pěstěný optimismus měšťáků, tohle tučné, zdárné plemeno prostřednosti, normálnosti, průměrnosti.