Muž, který sázel stromy
Autor: Giono, Jean
Originální název: L'Homme qui plantait des arbres (1953)
Rok vydání: 2006
Vydavatelství: Literární čajovna Suzanne Renaud
Počet stran: 89
Hlavní postavy:
Elzéard Bouffier, vypravěč
Popis:
Vypravěč, mladý muž, je na tůře v Alpách u Provence. Krajina je nehostinná a opuštěná, a muž, kterému už došly zádoby vody, je proto rád, když potká pastevce ovcí, který mu nabídne pohostinství. Elzéard Bouffier je samotář, který našel svůj účel a své štěstí v sázení stromů. Každý den jich zasadí 100. Každý den chodí dál a dál od svého příbytku a pomocí železné tyče hloubí díry pro žaludy, z kterých doufá jednou vyrostou duby. Po pěti letech, během kterých ve světě proběhla světová válka, se muž s Elzéardem opět shledává. Z pastevce přešel na včelaře a krom dubů začal vysazovat i buky, břízy a javory. Krajina začala měnit svou podobu. Objevila se voda, zeleň i drobná zvířata. Lidé však vše přisuzují náhlému přírodnímu zvratu a nebýt toho, že je les daleko od silnic, vytěžili by ho na dřevo. Kilometry daleko od místa, kde začal, prožije Elzéard v poklidu i druhou světovou válku. Bez povšimnutí. Do krajiny se vrátili lidé, dávno opuštěné vesnice se znovu zalidnily a vyschlá koryta potoků se naplnila vodou. Vše díky snaze, práci a vytrvalosti jednoho člověka. Elzéard umírá v roce 1947, ale jeho les a štěstí, které přinesl, přetrvává.
Vlastní komentář:
Krásný, jednoduchý a přitom tolik hluboký příběh. Celou knížečku lze přečíst za míň, jak hodinu, ale věřte, že její myšlenka ve vás přetrvá,...Zítra jdu sadit...
Ukázka:
Příliš mnoho lidí jsem viděl za těch pět let umírat, dost na to, abych si dovedl snadno představit smrt Elzéarda Bouffiera. Zvlášť když vám je dvacet, považujete padesátníky za starce, kterým nezbývá, než umřít. Neumřel. Byl dokonce pěkně čiperný. Změnil zaměstnání. Měl jen čtyři ovce, na druhé straně měl stovku úlů. Ovcí se zbavil, protože mohly škodit jeho výsadbám. Protože, jak mi řekl - a já to věděl, o válku se vůbec nestaral. Sázel dál a nenechal se vyrušit. Dubům z roku 1910 bylo tedy dvacet let a byly vyšší než já i on. Pohled na ně byl udivující. Opravdu jsem nenacházel slov a vzhledem k tomu, že on nemluvil, strávili jsme celý den mlčky a procházeli se jeho lesem. Na nejširších místech dosahoval jedenácti kilometrů. Když si uvědomíme, že to všecko vyšlo z rukou a ze srdce toho člověka, bez přispění techniky, pak je zřejmé, že lidé by mohli dokázat to, co Bůh - i v jiném oboru, než jen v ničení.