Její pastorkyňa
Její pastorkyňa
Autor: Preissová, Gabriela
Originální název:Její pastorkyňa
Rok vydání: 2007
Vydavatel: ARTUR
Počet stran: 63
Informace ke hře:
První provedení: Národní divadlo - 1890
Počet dějství:3
Místo děje:moravská vesnice
Čas:druhá polovina devatenáctého století
Časové rozložení: mezi I. a II. dějstvím uplyne půl roku, mezi II. a III. dva měsíce
Informace o příběhu:
Hlavní postavy:
Kostelnička, Jenůfa, Laca, Števa,...
Popis:
Kostelničce osud nedopřál děti, a tak s láskou vychovává svou pastorkyni Jenůfu. Jenůfa je už dívka na vdávání a mají o ni zájem hned dva mládenci -nevlastní bratři Laca, který ji má rád již od dětství, a Števa, kterého Jenůfa miluje. Kostelnička nicméně není z jejich lásky nadšená, protože Števa se rád napije a jeho láska k Jenůfě je povrchní. Laca je nešťastný, že ho Jenůfa nechce, a v rozčilení ji pořeže na tváři. Zohavená Jenůfa již není pro Števu zajímavá, najde si náhrada. Jenůfa nicméně už se Števou čeká dítě. Kostelnička ji proto ukrývá a doufá, že dítě po narození zemře. Několik dnů po narození zdravého chlapečka si pozve Števu a snaží se ho přesvědčit, aby si Jenůfu vzal. Ten ale odmítá. Laca (který s jako všichni ostatní myslí, že Jenůfa je mezitím ve Vídni) chodí stále Kostelničku navštěvovat, aby se ji na Jenůfu poptal. Kostelnička se tedy rozhodne provdat Jenůfu za Lacu - musí se ovšem nejprve zbavit dítěte, a tak ho hodí do zamrzlé řeky a Jenůfě namluví, že dítě umřelo, když měla horečku a spala. O dva měsíce později se mají Laca s Jenůfou brát - v podvečer jejich svatby ale vesničané objeví zmrzlou mrtvolku dítěte, ve kterém Jenůfa pozná své miminko. Celá pravda tak vyjde napovrch a vesnice na Jenůfu i Kostelničku zanevře. Laca ale Jenůfu nehodlá opustit a společně se rozhodnou odejít z vesnice pryč.
Vlastní komentář:
Prvních několik stran jsem se docela bavila nářečím, kterým je kniha napsaná . Příběh samotný je jistě zajímavý a docela tragický, některé momenty mi nicméně připadly nedotažené nebo příliš zjednodušené (například když Laca pořeže Jenůfu). Postava Jenůfy = naivita sama. Smýšlení tehdejší společnosti je v příběhu ovšem myslím demonstrováno docela vydařeně. Přestože jsem při čtení zrovna neoplývala nadšením, jsem ráda, že jsem si ji přečetla.
Ukázka:
LACA: Však zase okřeješ. To svoje děcko oželíš a Števa - ten by si tě jakživ vážit nedovedl. Ale bez něho můžeš být šťastnější.
JENŮFA: Víš, Laco, já jsem si ten život na světě zcela jinak myslila, než je - včil už jako bych stála u konce.
LACA(smutně): A za mne bys nešla, Jenůfo?
KOSTELNIČKA(zimničně): Půjde za tebe, Laco, půjde... Ona včil už ztracený rozum našla a musí být ještě šťastná na světě. Já vám požehnám. Och, ona neví, jak těžko jsem to postavila. (Klesne na židli)
JENŮFA: Mamička tak dětinsky hovoří...Jak by sis to mne vzal, Laco, když lásky k tobě nemám, a jsem tak bědná - aji už nepohledná.
LACA (měkce): Jenůfka - já nelúbil jen tvoji postavu - ale tak jako by dávno Pánbůh mou duči k té tvojí přivázal...Tak se mi to zdávalo na vojně, když jsem večer, co druzí ještě hřmotili, zavřel oči. Bývalo mi do pláče, že mne tak daleko od tebe odrthli, a skládal jsem si v hlavě všechno, co ti, až dojdu domů, povím...Ale dojda - tys už jenom Štefka viděla. Tu mne popadla závist -vztek a těžko mi bývalo, duša moja - věř - tak jako ztracenému člověku.
JENŮFA: Vidíš, Laco, tys tak divný člověk. Říkávali o tobě, žes prudký a zlý - ale ty máš - snad - dobré srdce.