Chůze je smysl mého života, říkám si a dál klepu kosu prázdnotou noční ulice. Sebemrskání chladu a samoty, za které se stydím právě tolik, jako za cokoli jiného v této chvíli. Stud za všechny svá slova, činy, marné snahy, trapné slzy a slabošsé utíkání do vlastního světa. Lituji se, přitom jsem se zapřisáhla, že nikdy nebudu. Opovrhuji sebou, přestože odškrtávám položky ze svého seznamu plánů a přání. Nicka bloudící tmou, protože zkrátka na nic lepšího nemá. Strach z návratu domů, strach z reakce okolí. Strach z budoucna, dneška a nenávist k sobě samé z minula. Ta ostuda nezvládání symbiózy se světem, která je mi věčným společníkem na cestách nikam. Plitké ůtěchy s kontextem "ať už to jen mám z krku", kterými mě častují nejbližší s přetvářkou lepších zítřků. Kýč umírající labutě vznášející se znudeně nad vším, co udělám. A přede mnou jen zima, temno a všechny ty nesnesitelné dny, které se mnou okolí bude muset vydržet a já přežít.
