E=mc2, lásko moje
Autor:Cauvin, Patrick
Originální název: E=mc2, mon amour (1977)
Rok vydání:1982
Vydavatelství: Odeon
Počet stran: 199
Hlavní postavy:
Daniel, Lauren...
Popis:
Daniel a Lauren jsou dvě jedenáctileté děti, které se do sebe o prázdninách zamilují. On velký fanoušek Roberta Redforda z pařížské periferie, ona levicově orientovaná Američanka z velmi bohaté rodiny, která nyní v Paříži žije. Oba dva mají ale jednu věc společnou - jsou hyperinteligentní. Vynikají tak značně nejen nad spolužáky a často i učiteli, ale v mnoha ohledech jsou i dál než jejich vlastní rodiče. Neustále tak narážejí na problém střetu jejich biologického a skutečného věku. Okolí je totiž vždy škatulkuje do krabice k ostatním jedenáctiletým. Lauren s Danielem se nejprve snaží podřídit jejich pravidlům, začnou spolu psát román, chodí na procházky nebo do kina. Nakonec ale zjišťují, že je jejich inteligence opravdu příliš odděluje od ostatních, a rozhodnou se spolu uprchnout. Daniel získá peníze ve vědomostní soutěži, Lauren na burze a s jejich přítelem, starým pánem jako doprovodem, se vydávají do Benátek. Konečně žijí život, o kterém snili. Bohužel jsou nakonec vypátráni a Lauren se musí s rodinou vrátit zpět do Ameriky. Slíbí si, že se v osmnácti opět setkají, oba ale tuší, že už to nikdy nebude jako teď.
Vlastní komentář:
Na knížce byl pro mne nejzajímavější způsob, jakým jsem k ní přišla...ale nerozpitvávejme to...
Ukázka:
"A proč máme pořád hrát jenom tvé hry?" "Protože mám narozeniny," povídám. "Tak tedy, původně je to psychologickej test, ale dá se to taky hrát jako hra. Díváte se na fotku a o tý fotce si vymýšlíte příběh." Natálie se staví na odpor. "Musela hrát? Já nehrát to." "Hrajete dámu?" ptá se Tommy. "Tak sem s tou dámou," zavzdychal Londet. Mně se nechtělo a Danielovi taky ne. Pohlédli jsme na sebe a právě v tom okamžiku zřejmě vzniklo to rozhodnutí. Byli jsme úplně odříznutí od lidí: tisíce kilometrů od nás začínaly tři děti našeho věku partii dámy, a my byli sami na vratkém voru a už to tak mělo zůstat. Tehdy jsem možná vyčetla tu výzvu z jeho očí, nebo on ji poznal v mých, prostě ještě než otevřel pusu, už jsem věděla, k čemu bude od nynějška směřovat náš život: k té cestě, k tomu odjezdu ve dvou do nějaké vzdálené země, kde bychom byli spolu a kde bychom my, podivní poutníci tímto světem, který nám dosud neposkytl žádné opravdové místo a zasadil nás mezi příliš hloupé děti a průměrné dospělé, našli sami sebe; útěk byl nevyhnutelný. Passy, La Garenne, to všechno nás příliš tísnilo ve švech, lepilo se nám na mozek. Mladistvé uprchlíky vždycky nakonec chytí. Samozřejmě. Jenže u nás to bude něco jiného, protože my - což není míněno jako urážka ostatních lidí - my dovedeme používat své mozky trochu lépe, než je obvyklé. "Dany, já..." Položil mi prst na pusu a prostě se zeptal: "Kam?"