Každý den nic
Každý den nic
Autor: Valdés, Zoé
Originální název: La nada cotidiana (1995)
Rok vydání: 2001
Vydavatel: Mladá fronta
Počet stran: 131
Hlavní postavy:
Yocandra (Patria), Zrádce, Nihilista, Kontrouška, Rys,...
Popis:
Patria se narodila na Kubě v den revoluce a právě proto jí otec pojmenoval "vlast". Její jméno jí však příliš štětí nepřineslo a nakonec se pobláněna láskou k muži, kterého nakonec přezdívá Zrádce, nechá přejmenovat na Yocandru - vymyšlenou dívku, které tento spisovatel píše romantické básně. Ani změna jména však nemůže změnit její život - ovládaný muži a politikou. Právě režim na Kubě jí totiž bere motivaci do života i přátele, Kontroušku a Rysa, kteří za lepším životem emigrovali do zahraničí. Sama Yocandra se díky Zrádci také podívala až do Evropy, ovšem vychovaná coby vlastenec se na Kubu ráda vrátí. V zoufalství nad svou zbytečnou existencí mezi dvěma muži a neustále omezovaná režimem, rozhodne se napsat tuto knihu.
Vlastní komentář:
Knížka je částečně autobiografická, znalost poměrů na Kubě z ní přímo čiší. Právě popis života v kubánském režimu hraje vlastně v celém příběhu hlavní roli, protože neustále ovlivňuje veškeré dění v životech postav. Knížka se vceklu dobře čte a při čtení se snadno přenesete na Kubu, neboť popis je dost věrohodný. NIcméně samotný příběh mi zas tak supr nepřišel, přestože o ztrátě času se mluvit taky nedá.
Ukázky:
Pracovní směna skončila, ne snad že by padla, ale protože zase vypnuli proud a přestal fungovat nejen počítač a kopírka, ale taky psací stroje jsou elektrické a ta nová dívčina, co pracuje s databází, už zase všechno ztratila, nestačila zachránit data. Zítra to bude dělat znova od začátku, a až bude mít všechno pohromadě, třeba zase vypnou proud a bude zase na nule. A tak dál, pořád dál, navěky věků, amen.
Kdyby ses teď vrátila, zírala bys. Havana je smutná, uatahaná, otřískaná. Podívej, tamhle ten chlapík kolem třicítky se lžící v ruce prošťourává popelnici na rohu G a Sedmnácté. Pečlivě prohrabuje umaštěné igeliťáky a bez zábran hltá shnilé zbytky, na co padne. Nechci se zastavovat, opírám se do pedálů, riskantně projíždím křižovatkku. Nechci být svědkem té pravdy, pro kterou naše generace nebyla vychována. Je fakt, že hlady se chcípne v celé Latinské Americe, ale tam neudělali Revoluci. Copak nás dost nebuzerovali, že "budujeme lepší svět"? Kde je, že ho nevidím?
Chtělo se mi přeřezat si žíly hřebenem, žiletka nebyla. Pokud jsem vůbec měl co kouřit, kouřil jsem náhražku. Co je to za život, žít náhražkově? Přistihoval jsem se, že mluvím s kamarádem, dělám, že ho poslouchám, ale v duchu si promítám rozvrh výluky proudu, otiskovaný den co den v jediných novinách o dvou listech, který navíc nikdy neodpovídá skutečnosti. Mozek mi vysychal, a to ti neříkám, co jsem prodělal ve vězení, i když psychicky to nebylo o mnoho jiné než na ulici.