Hadi a náušnice

Hadi a náušnice

Autor: Kaneharová, Hitomi

Originální název: Hebi ni piasu (2004)

Rok vydání: 2006

Vydavatel: Argo

Počet stran: 83

Hlavní postavy:

Rui, Ama, Šiba

Popis:

Masochistka Rui, která chodí se sadistou, co si říká Ama, si chce podle jeho příkladu nechat udělat rozklaný jazyk. Ama ji tedy zavede za jeho kamarádem tatérem a piecerem Šibou, který Rui udělá piercing do jazyka, který si Rui chce časem roztahovat, až konečně vytvoří dostatečně velký otvor v jazyku, aby stálo za to vzít skalpel či dentální nit a koneček jazyka rozříznout. Je to však proces zdlouhavý a tak má Rui dost času, aby si od Šiby nechala udělat i tetování přes celá záda a svolila k milostnému poměru. Hned zjišťuje, že i Šiba je sadista, ovšem nevadí jí to. Během toho všeho se odehraje ještě spousta jiných věcí - Ama zabije chlápka, který Rui obtěžoval a je teď stíhán policií. Než ho však dopadnou, je brutálním způsobem zavražděn. Rui je zoufalá a uchyluje se k Šibovi, o kterém nakonec zjišťuje, že je patrně Amovým vrahem. Namísto aby na něj zanevřela či ho šla udat ho však hájí.

Vlastní komentář:

Jestli hlavní hrdinka není naivní, tak už fakt nevím, kdo je. Nad tím, kdo Amu zavraždil, se sice v knize vedla sporná debata, ovšem čtenáři to bylo (pokud není naivní stejně jak Rui) jasné od začátku. Překvapivé tedy vůbec není odhalení pravého vraha, ale Ruina reakce. Láska jistě dokáže lidem zamotat hlavu, ovšem toto na mě bylo opravdu trochu nevstřebatelné. Ale abych jen nekritizovala - knížka je velice čtivá, tedy pokud snášíte pasáže, kde se popisuje tetování, roztahování piercingu, chování sadistů v akci atd,...(nejsem příznivcem ani jednoho, ale vrámci "poznávání pravdy"... ). Sečteno podtrženo - jistě mezi vámi budou tací, co se na knihu vrhnou a div ji nezhltnou (moc se nenajíte -je krátká), ovšem druhý zdrženlivější tábor jistě získá též plno příznivců. Těm vzkazuji asi toto: hledáte-li něco nového, tedy čtěte, ale pokud ne, sáhněte spíš po něčem jiném.

Ukázky:

Pořídila jsem si piercing do jazyka. Co si asi budu myslet, až tetování bude dokončeno a jazyk budu mít rozeklaný? Kdybych žila obyčejným životem, myslela bych si, že je to jako z vlastní vůle měnit to, co má zřejmě zůstat neměnné po celý život. Je to jako jít proti Bohu nebo být přesvědčena o svém vlastním egu. Pořád jsem žila tak, že jsem nic neměla, s ničím jsem si nedělala starosti, nic jsem si nevyčítala. Moje tetování, můj rozeklaný jazyk a moje budoucnost určitě nemají vůbec žádný smysl.

Když jsme se jednou po večeři venku vrátili domů a připili si pivem, Ama se mě náhle zeptal: "Rui, nemáš někdy pocit, že bys chtěla umřít?" Když jsem zabručela, že pořád, Ama se upřeně zadíval na skleničku, ve které měl pivo, a povzdechl si. "Nikomu nedovolím, aby tě zabil, ani tobě samotný. Jestli se rozhodneš pro sebevraždu, pak mě nech, abych to udělal já sám. Nesnesl bych, aby o tvým životě rozhodoval někdo jinej než já." Vzpomněla jsem si přitom na Šibu. Koho z těch dvou bych asi měla požádat, aby mě zabil, až budu posedlá myšlenkou na smrt? Kdo z nich by mě asi dokázal perfektně zabít?