Egypťan Sinuhet

Egypťan Sinuhet

Autor:Waltari, Mika

Originální název: Sinuhe egyptiläinen (1945)

Rok vydání: 1989

Vydavatel: Odeon

Počet stran: 831

Hlavní postavy:

Sinuhet, Kaptah, Haremheb, Merit, Muti,...

Popis:

Sinuhet byl jako mimino nalezen v lodičce na Nilu. Po vzoru svého adoptivního otce se vyučil lékařem a díky svému povolání se dostal ke dvoru faraona. Nový faraon tvrdí, že objevil nového boha a způsobí tak v zemi něco na styl občanské války. Sinuhet mezitím o vše přichází a začíná proto cestovat. Díky svému lékařskému umění se brzy stává uznávaný a setkává se s mnoha významnými osobnostmi. Jeho život také často zvíří ženy,, které většinou nakonec nešťastně ztrácí. Umírá i chlapec, který se nakonec ukáže být jeho syn. Ke konci života je již Sinuhet naprosto zoufalý a kvůli pomluvám, jimiž ho častuje, ho nakonec jeho bývalý přítel Haremheb posílá do vyhnanství.

Vlastní komentář:

Ač je knížka poměrně dlouhá, velmi dobře se čte a pořád si drží nějakou úroveň napětí či očekávání. Historické události se často snaží držet skutečnosti, takže si ze čtení odnesete i nějakou tu znalost. V neposlední řase jě zde krásně popsaný život nejen ve starověkém Egyptě. Hodně motivů z knihy by jistě bylo možno přenést i do současnosti.

Ukázka:

Byl jsem dlouho nemocen a za své nemoci jsem hovořil s Muti o Sirově váze a chtěl jsem na ní váhu na mouku, a mluvil jsem jí také o Merit a malém Thovtovi. Věrně mne ošetřovala a myslím, že se velice kochala tím, že mne může držet na lůžku a krmit mne. Potom mi rozhodně zakázala sedět v zahrádce za denního žáru, ježto mi vlasy již padaly a má lysá hlava nesnesla jedovaté paprsky slunce. Avšak já jsem tehdy neseděl na slunci, nýbrž ve svěžím stínu sykomory a hleděl jsem na rájovce, kteří byli mými bratry, ježto nedovedli mluvit. Uzdravil jsem se časem nicméně a po svém uzdravení jsem byl ještě mlčenlivější než předtím a ještě klidnější než předtím, a učinil jsem smlouvu se svým srdcem, takže mne mé srdce již tolik netrápilo. A s Muti jsem již nehovořil a Merit ani o malém Thovtovi, nýbrž ukryl jsem je ve svém srdci, a věděl jsem, že museli zemřít, aby má míra byla naplněna a abych byl osamělý, neboť kdyby byli zůstali u mne, byl bych bával spokojen a šťasten - a mé srdce by bylo mlčelo. Já jsem musel být totiž vždy osamělý podle míry, jež mi byla vyměřena, a proto jsem již za noci svého zrození plul po proudu řeky sám v rákosové lodičce stmelené smolou.