Jak se naše rodina pomátla

30.7.2007

Stalo se to náhle a nečekaně. Tedy ne že by o tom již dřívě nepadla ani zmínka. Ale znáte rodiče. To je furt "Ale tak jo..." a pak "Teda vlastně ne" nebo to asi úplně nejhorší "Uvidíme..." Takže jsem si opravdu nedělala iluze. A pak jednou večer přijde takhle mamka do pokoje a prej, jestli bych se o něho teda starala. Vyskočím, že to je jasný! A druhý den jdeme.

Po práci s mamkou zamíříme nejprve do zverimexu pro vodítko a obojek a pak hurá do útulku. Mamka tam prý volala a mají tam malého pudlíka a maltézáčka. Prý je tedy předběžně oba zamluvila, že si vybereme. Jenomže řeč je opravdu často pramenem nedorozumění- maltézáčka si odvede starší paní a pudlík, jak nám je až na místě řečeno, se nehodí k dětem, protože ze strachu kouše. Ach jo. Mohli jsme sice doufat ve filmový zvrat v jeho povaze, ale brášku bych kvůli tomu všanc nedala. Smutně odcházíme s vodítkem a obojkem domů.

"To bude asi nějaký znamení, že to s tím psem není zas tak dobrej nápad..." mudrcuje mamka nad hrnkem kafe. Nicméně já jí to brzy rozmlouvám. Večer sedám k počítači a zahajuji usilovné pátrání po pejskovi, fenečce či štěňátku. Nejprve prohlídnu útulky. Jenomže bohužel,můžeme si dovolit jen malého pejska do bytu a ještě k tomu k dětem a ač se to nezdá, tímto cedníkem projdou jen dva pejsci, z čehož jeden je už přes deset let starý a druhý se mamce nezamlouvá.

Místo stránek útulků tak hledám stránky s inzercí a během večera (a pak už spíš noci,...) hledám a odpovídám hnedka na několik (snad i desítek?) inzerátů. Mamka mi ovšem nastaví další laťku - že totiž myslela, že si vezmem pejska z útulku a nepočítala tak ještě s výdaji za nákup nějakýho papíráka - dva tisíce přece musí stačit. Hmm...Mě by stačil i voříšek - jenže byli všichni nabízení křížení s labradorem či německým ovčákem a tedy do našich podmínek příliš velcí.

31.7.2007

Ráno mamka jako obvykle odchází do práce a já opět usedám ke klávesnici. Vyčlenila jsem si už celkem jasně, jaká plemena hledám - bišonka, maltézáčka nebo boloňáčka. Dospívám taky k rozhodnutí, že zatřepu prasátkem a pejska si zaplatím sama. Je něco po jedné, když mi na můj dotaz k inzerátu odpovídá majitelka boloňáčka, která nabízí dvě boloňáčský slečny bez PP. Cena mi připadne dobrá. Dokonce ani nebydlí zas až tak daleko - něco přes 40km.

Pak už to jde ráz na ráz. Mamka přichází z práce, babička přivádí bráchu, naše trojice sedá do auta a dle mé navigace ujíždíme k našemu cíli. Paní je příjemná a taková správňácká, mamka štěňátek je úžasná a štěňátko, které si neseme k autu, je senzační.

Ani neštěká, jen se mazlí, tulí, vrtí ocasem, olizuje všechny okolo a medvědí se - specifický to plazivý pohyb naší huňatý kuličky. Na pojmenování se domlouváme celkem dlouho, nakonec se jakžtakž shodujeme na jméně Jajda.

Už celkem pozdě večer sedíme s mamkou v kuchyni, díváme se, jak Jajda chrupe v pelíšku. "Tak se mi zdá, že se mi to celý zdá," říkám. "Naše rodina se už fakt asi docela pomátla," odpoví po chvíli mamka.