Mechanický pomeranč

Mechanický pomeranč

Autor:Burgess, Anthony

Originální název: A Clockwork Orange (1982)

Rok vydání: 2005

Vydavatel: Euromedia Group

Počet stran: 174

Hlavní postavy:

Alex,...

Popis:

Alex tráví většinu času mimo domov a nápravnou školu se svým čtyřčlenným gangem v mléčném baru Korova nebo v ulicích města, kde přepadávají, okrádají a mlátí náhodné kolemjdoucí. V násilí se vyžívá. Peníze, které ukradnou, jsou klidně za minutu schopni utratit v hospodě tak, že koupí přísedícím stařenkám pivo. Alespoň mají důvod opět vyrazit pro peníze a tedy za násilím. Při jednom takovém zátahu je však přivolaná policie a Alexe, opuštěného svými kamarády, policie zatýká a pro jeho zločiny posílá do vězení. Po dvou letech se mu nabízí možnost vězení opustit, pokud podstoupí poněkud drastickou léčebnou metodu, která trvá něco okolo 14-ti dní. Alex souhlasí. Pomocí určitých látek je mu naprosto znechuceno násilí - i při pouhé zmínce o něm se mu dělá špatně. Kvůli léčení se mu přitíží dokonce i při vážné hudbě, kterou přitom tolik zbožňoval. Změněného Alexe společnost přesto zatracuje a pouze se na něm vyžívá a on se tak pokouší o sebevraždu. Neuspěje a v nemocnici ho nakonec navrátí do "původního stavu". Alex se tak opět vrací na začátek. Přesto se v něm něco změní.

Vlastní komentář:

Celá knížka je psána Alexem a užívaný jazyk je proto něco jako teenagerovský gangsterský slang - tedy směs anglicismů, germanismů, ...i nově vytvořených slov. Knížka je proto velmi autentická a dá se řict i sympatická (osobně mám ráda originalitu a některé slovní obraty jsou opravdu perličky). Viděla jsem i film - kromě konce se dá se říct přesně drží knihy a osobně nemůžu říct, že bych mě některé podání méně či více zaujalo. Pokud zhlédnete pouze film, připravíte se o zážitek spojený s jazykem vypravěče (na konci knihy je dokonce malý slovníček).

Ale hlavní myšlenku vám úspěšně předá i film.

Ukázka:

Mlíkovali, drogovali a blbali tam převážně týni (týni sme říkali všem těm, co jim ještě nebylo dvacet), ale bylo tam i pár ouldanějších, hjumaníků i čín (ale nikdy žádný buržousti), smáli se a tolkovali spolu u baru. Z účesů a volně střiženejch dresů (většinou obrovský pletený svetry) se dalo odhadnout, že jde o lidi z televizního studia za rohem. Čajiny měly takový strašně živý fejsy a široký velký lipsy, úplně rudý, ukazovaly spoustu zubů a pořád se láfaly a houby se staraly o hnusnej vyčutanej svět. A pak dofidlala deska ve stereu (byla to Johnny Živágo, ruská ketka, která zpívala "Jenom každej druhej den"), a v tý jakoby přestávce, v tom kraťoučkým tichu, než přišel na řadu další titul, jedna z těch čajin - strašně upravená a s velkým rudým usměvavým lipsem a řekl bych, že tak něco po třicítce - se najednou rozezpívala, byl to jenom jeden takt a kousek a bylo to, jako by jen ilustrovala něco, o čem spolu u stolu tolkovali, a byla to chvilka, ach , břetři moji, jako by do mlíčňáku vletěl nějakej skvělej pták, a já na svý ploti cítil, jak mi vstávají chlupy a jak mi po ní probíhá mrazení jako bitkový pomalý ještěrky, pořád nahoru a dolů. Protože já věděl, co to zpívala. Bylo to z opery Friedricha Gitterfenstera Das Bettzeug a jednalo se o pasáž, kde odkejhává s proříznutým hrdlem a zpívá verdy "Možná je to tak lepší". V každým případě sem se roztřásl. Jenže starej dobrej Tupoun sotva ten kousek písničky, syrovej a krvavej jako kus masa, kterej vám hodili na talíř, tak sotva ho zhíroval, už provedl jednu ze svejch obvyklejch vulgarit, což v tomhle případě bylo zaprdění na lipsy následovaný psím zavytím a klaunovským chechtákem. Cítil sem, jak se mi z Tupounovy vulgárnosti hrne do hlavy krev a popadá mě vztek, a řekl sem: "Ty hajzle. Ty hnusnej, uslintanej, nevychovanej hajzle." Pak sem se natáhnul přes Jiříka, kterej mezi mnou a příšerným Tupounem seděl, a kvikle Tupounovi jednu ubalil na lips. Tupoun vypadal velice překvapeně, lipsy dokořán, utíral si z nich hendkou blažku a nevěřícně hleděl střídavě na rudej čůrek blažky a na mě. "Proč si tohle udělal?" řekl svým ignorantským způsobem. Moc lidí nezlukovalo, co sem udělal, a těm, který lukovali, to bylo jedno. Stereo už zase jelo a hrálo nějakou buč s elektronickou kytarou, úplně na poblití. Řekl sem: "Protože seš hajz, kterej nemá kouska vychování a ani šungl myšlenky, jak se chovat na veřejnosti, můj bratře."