Krakatit

Krakatit

Autor: Čapek, Karel

Originální název:Krakatit (1924)

Rok vydání:1989

Vydavatel:Práce

Počet stran:264

Hlavní postavy:

Prokop, Carson, princezna...

Popis:

Inženýr Prokop přišel na způsob, jak vyrobit neuvěřitelně ničivou třaskavinu, kterou nazval podle sopky Krakatit. I nepatrné množství Krakatitu dokáže způsobit neuvěřitelnou zkázu a bohužel se taky ukázalo, že ponechán nechráněn před okolním elektromagnetickým vlněním Krakatit v úterý a v pátek v noci samovolně vybouchne. To způsobuje stanice, která vysílá rušivé signály. Prokop nechce, aby se Krakatit dostal někomu do ruky, protože by docela snadno mohl zničit celé státy a zabít tak miliony lidí. Postut jak vyrobit Krakatit proto tají a nepodlehne ani lákavým nabídkám několika milionových odměn, které se na něho ze všech stran hrnou. Ještě větší trable mu působí láska a také to, že ho chce neustále někdo mít i s jeho objevem pod kontrolou. Nakonec se ukazuje, jakou hrůzu jsou lidé svou nerozvážností a nezodpovědností schopni zavinit i jen s několika gramy Krakatitu

Vlastní komentář:

Nevím, jestli to byl vyložený záměr, náhoda, nebo jestli to tak působilo jen na mě, ale z Prokopa jsem neustále měla takový pocit jakoby byl někde mimo, trochu naivní, trochu dětinský, prostě někdo, od koho byste tak veliký objev, jakým Krakatit bezpochyb byl, nečekali. Jakoby Čapek navozoval atmosféru, že tohle by se mohlo stát komukoli - třeba zrovna Vám. Prokop má svůj život, své sny, problémy, lásky, ale celý svět mu to upírá, protože od něj očekává pouze Krakatit. Knížka osloví různými způsoby - mě se líbil tenhle.

Ukázka:

"Poslyšte,"spustil Prokop bledý vztekem, "kdopak dal rozkaz nevpustit mne do parku? Buď ten rozkaz hned odvoláte, nebo -" "Zůstaňtě kousek dál, ano?" vyhrkl Carson drže se za psacím stolem.

"Co mně je u čeeta po vaší - - po vašem parku? Jděte si-" "Počkat," zarazil ho Prokop a nutil se vysvětlit mu to trpělivěji: "Dejme tomu, jsou okolnosti, kdy... kdy je někomu docela jedno, co se stane, " zařval náhle, "rozumíte?" Haraše a chrastě vrhl se k nástěnému kalendáři. "úterý, dnes je úterý! A tuhle, tuhle mám -" Hrabal se horečně v kapsách, až vylovil porcelánovou schránku na mýdlo, dostli chatrně ovázanou provázkem. "Zatím pět deka. Víte, co to je?" "Krakatit? Vy nám jej nesete?" vydechl pan Carson ozářen náhlou nadějí. "Pak - pak ovšem -" "Nic pak," šklebil se Prokop a stopil schránku do kapsy. "Ale dopálite-li mne, pak... pak to mohu rozsypat kdy budu chtít, že? Tak co?" "Tak co?" opakoval Carson mechanicky, úplně zdrcen. "Nu, zařiďte to, aby zmizel ten pacholek u vchodu. Já se rozhodně chci projít v parku." Pan Carson přezkoumal rychle Prokop, a pak si naplil pod nohy. "Fi," prohlásil přesvědčeně, "to jsem to provedl pitomě!" "Provedl," souhlasil Prokop. "Ale mne taky dřív nenapadlo, že mám tuhle barvu v listě. Tak co?" Carson potrhl rameny. "Zatím...Božínku, to je maličkost! Já jsem hrozně rád, že vám to mohu udělat. Na mou čest, ohromně rád. A co vy? Dáte nám těch pět deka?" "Nedám. Zruším je sám; ale... dřív chci vidět, že platí naše stará smlouva. Volný pohyb a tak dále, co? Pamatujete se?" "Stará smlouva," bručel pan Carson. "Čert vem starou smlouvu. Tehdy jste ještě nebyl - tehdy jste ještě neměl poměr -" Prokop k němu skočil, až to zařinčelo. "Co jste to řekl? Cože jsem neměl?" "Nic, nic," pospíšil si pan Carson rychle mrkaje. "Já nic nevím. Mně nic není do vašich soukromých věcí. Chcete-li se procházet po parku, je to vaše věc, no ne? Jen spánembohem už jděte a -" "Poslyšte," řekl Prokop podezíravě, "ne aby vás napadlo přerušit elektrické vedení do mé laboratoře. Sic bych -" "Dobře, dobře," ujišťoval pan Carson. "Status quo, že? Mnoho štěstí. -Uf, zatracený člověk," doložil zrdceně, když už byl Prokop za dveřmi.