Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou
Autor: Lustig, Arnošt
Originální název:Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou (1964)
Rok vydání:1990
Vydavatel:Mladá fronta
Počet stran:142
Hlavní postavy:
Kateřina Horovitzová, Herman Cohen , Bedřich Brenske,...
Popis:
Příběh podle dvou skutečných události. Během druhé světové války zatkou Němci v Itálii skupinu dvaceti bohatých židovských podnikatelů. Nabídnou jim možnost výměny za německé vojáky, pokud si sami zaplatí výlohy s výměnou spojené. V táboře pak Cohen vykoupí ještě polskou dívku Kateřinu Horovitzovou, kterou slyší říkat, že nechce umřít. Celá skupina pak má být vlakem dopravena k moři a odtud lodí Německo k místu výměny. Velitel tajného oddělení Brenske z nich po celou dobu cesty neustále tahá další a další částky, hned na palivo pro loď, hned na plat strojvedoucího,...Aby z Židů vytahal co nejvíc peněz, protahuje Brenske cestu jak jen může, dokonce se dvakrát musejí vrátit do tábora, odkud vyjeli - jednou kvůli sňatku Kateřiny a Cohena (aby mu ji mohli připsat do pasu), podruhé kvůli pohřbu jednoho z obchodníků, kterého dal Benske zastřelit, a taky kvůli desinfekci. V tábotě pak všechny chtějí nahnat do plynu, Kateřina vezme jednomu vojákovi zbraň, zastřelí ho a dalšího postřelí. Osud celé skupiny je ovšem stejně zpečetěn - jsou zastřeleni a tělo Kateřiny je pak pro výstrahu vystaveno v táboře.
Vlastní komentář:
Přestože už na začátku se dal tušit špatný konec, mohu říct, že jsem stejně celou knížku doufala, že Němci opravdu dodrží slovo - když dojeli do přístavu a uviděli loď Německo, pomalu jsem věřila, že vítězství je v kapse. Co jinak dodat - doobře napsaná knížka člověka, který si prožil svoje. Doporučuju přečíst.
Ukázky:
Ano, jakmile osamějí, udělá to, opakovala Kateřina Horovitzová sama sobě ještě horlivěji než prve; požádá pana Hermana Cohena, aby vykoupil matku, otce, děda i jejích šest sester. Shromažďovala si výrazy, jimiž to za chvíli vyjádří. Voják jí naháněl strach, ostatní stráže, třebaže mlčenlivé, také hrozily. Krejčí v ní vzbuzoval v tomto sousedství zase jinou hrůzu, ba odpor, jak vypadal uboze a jak jí připomínal všechno, co možná nechtěla vidět, svou pouhou tělesností. Co záleželo na ní samé, nepřála si nic, než aby vyřídil vzkaz její rodině, aby alespoň znali její příští snahy. V duchu se musela v jednom kuse vracet nazpět k okamžiku, kdy byli ještě všichni na rampě a kdy lokomotiva s dieselovým motorem přitlačila na druhou kolej italský vagón s těmito prominenty, z jejichž strany jí hned svitla naděje. Viděli přece už na výhybce ve Stawkach ve Varšavě, kam odjíždějí. O tomto táboře se mnoho mluvilo i hodně mlčelo. Obojí bylo naplněno. Když přijeli, poslal nějaký urostlý, tmavovlasý německý důstojník s knírem matku a sestry jinam, než kam šla ona, a pak se také otec dostal pryč; stačila mu pouze poslat vzkaz po paní Mandlbaumové z Nízké ulice ve Varšavě, oč se právě pokusila a co se děje, a že tedy půjde s těmito pány.