Nadechnout se
Autor:Orwell, George
Originální název: Coming Up for Air (1939)
Rok vydání: 2003
Vydavatelství: Odeon
Počet stran: 224
Hlavní postavy:
George Bowling,...
Popis:
Poněkud plnoštíhlejší pojišťovací agent George Bowling je tuctovým obyvatelem Londýna před druhou světovou válkou. Má ženu, dvě děti, domek, průměrný plat. Jednoho dne v něm docela běžná událost vyvolá vzpomínky na jeho dětství a na rodné městečko, do kterého se po tom, co odešel do armády, už nikdy nevrátil. Kvůli tomuto náhlému skratu namluví ženě, že jede na služební cestu, zajistí si falešné alibi a vyráží za vzpomínkami. Neprve si připadá jako zločinec, pak se však do své role vžije a začíná se těšit. O co větší je šok, když místo malebného městečka v přírodě nachází rostoucí průmyslové město, ve kterém se nevyzná a je mu naprosto cizí. Po pár dnech odjíždí kvůli zprávě o manželčině nemoci, kterou slyší v rádiu. Ta je však zdravá a akorát se tak dostávají do sporu, kde vlastně Bowling byl. I netradičtější zážitek proto končí naprosto tuctově.
Vlastní komentář:
Knížka se sice dobře čte, ale příběh mi příliš zajímavý nepřijde a ani hlavní hrdina mi taky zrovna nekápl do noty. Takové čtení do klidu o tom, jak se žilo někdy před sto lety v Anglii. Nicméně zaujalo mne, jak Orwell vystihl události, které v době po vydání jeho románu následovaly. Vždyť to by nebyl Orwell, aby ani slůvkem nezkritizoval a neodsoudil válku.
Ukázka:
Byl jsem docela ošklivý kluk s máslovými vlasy zastřiženými nakrátko, teda kromě patky nad čelem. Dětství si zrovna neidealizuju a narozdíl od spousty lidí si nepřej u být znovu dítětem. Většina věcí, které mě tenkrát bavily, mě dneska nechává chladným. Je mi jedno, jestli ještě někdy uvidím kriketový míček, a za kýbl cukroví bych nedal ani vindru. Ale pořád mám, a vždycky jsem měl, zvláštní zálibu v rybaření. Bude se vám to asi zdát ulítlé, ale ještě dneska mám docela chuť jít na ryby. A to jsem prosím pětačtyřicetiletý tlouštík, mám dvě děti a dům na předměstí. Proč? Protože svým způsobem cítím nostalgii, když se ohlížím zpátky do dětství - ne do mého vlastního dětství, ale do civilizace, ve které jsem vyrůstal. Ta už dneska podle mě mele z posledního. A rybaření je pro tu civilizaci typické. Když začnete myslet na ryby, automaticky vám přijdou na mysl věci, které nepatří do moderního světa. Už jenom ta představa, že posedáváte u klidného rybníčku pod vrbou - že vůbec ještě taková místa existují - patří do období před válkou, před rádiem, před letadly, před Hitlerem. I ve jménech říčních ryb je cosi pokojného. Plotice, perlín, bělice, lín, hlaváč, jelec, sumec, cejn. To jsou aspoň pořádná jména. Lidi, kteří je vymysleli, nikdy neslyšeli o kulometech, netřásli se strachy kvůli vyhazovu, nepolykali jeden aspirin za druhým, nechodili do bijáku a nespekulovali, jak se vyhnout koncentračnímu táboru. No chodí dneska někdo na ryby? V okruhu sta mil od Londýna už ani žádné nejsou. Pár neutěšených rybářských klubů se krčí podél břehů kanálů a milionáři jezdí lovit pstruhy do soukromých vod u skotských hotýlků. Trošku snobárna, tohle chytání uměle vysazenýeh ryb na umělé mušky. Ale kdo by dneska chytal v mlýnském náhonu, vodním příkopu nebo rybníčcích uprostřed pastvin. Když jsem byl malý, v každém potoce a rybníku byly ryby. Teď máte všechny rybníky vysušené a potoky jsou buď otrávené chemikáliemi, nebo jsou plné rezavých plechovek a pneumatik od motorek.
