Lelie | Nadechnout se

Byl jsem docela ošklivý kluk s máslovými vlasy zastřiženými nakrátko, teda kromě patky nad čelem. Dětství si zrovna neideali­zuju a narozdíl od spousty lidí si nepřej u být znovu dítětem. Většina věcí, které mě tenkrát bavily, mě dneska nechává chladným. Je mi jedno, jestli ještě někdy uvidím kriketový míček, a za kýbl cukroví bych nedal ani vindru. Ale pořád mám, a vždycky jsem měl, zvláštní zálibu v rybaření. Bude se vám to asi zdát ulítlé, ale ještě dneska mám docela chuť jít na ryby. A to jsem prosím pětačtyři­cetiletý tlouštík, mám dvě děti a dům na předměstí. Proč? Protože svým způsobem cítím nostalgii, když se ohlížím zpátky do dětství - ne do mého vlastního dětství, ale do civilizace, ve které jsem vyrůstal. Ta už dneska podle mě mele z posledního. A rybaření je pro tu civilizaci typické. Když začnete myslet na ryby, automa­ticky vám přijdou na mysl věci, které nepatří do moderního světa. Už jenom ta představa, že posedáváte u klidného rybníčku pod vrbou - že vůbec ještě taková místa existují - patří do období před válkou, před rádiem, před letadly, před Hitlerem. I ve jménech říčních ryb je cosi pokojného. Plotice, perlín, bělice, lín, hlaváč, jelec, sumec, cejn. To jsou aspoň pořádná jména. Lidi, kteří je vymysleli, nikdy neslyšeli o kulometech, netřásli se strachy kvůli vyhazovu, nepolykali jeden aspirin za druhým, nechodili do bijá­ku a nespekulovali, jak se vyhnout koncentračnímu táboru. No chodí dneska někdo na ryby? V okruhu sta mil od Londýna už ani žádné nejsou. Pár neutěšených rybářských klubů se krčí podél břehů kanálů a milionáři jezdí lovit pstruhy do soukro­mých vod u skotských hotýlků. Trošku snobárna, tohle chytání uměle vysazenýeh ryb na umělé mušky. Ale kdo by dneska chytal v mlýnském náhonu, vodním příkopu nebo rybníčcích uprostřed pastvin. Když jsem byl malý, v každém potoce a rybníku byly ryby. Teď máte všechny rybníky vysušené a potoky jsou buď otrá­vené chemikáliemi, nebo jsou plné rezavých plechovek a pneu­matik od motorek.