Obsluhoval jsem anglického krále

Obsluhoval jsem anglického krále

Autor:Hrabal, Bohumil

Originální název: Obsluhoval jsem anglického krále (1980)

Rok vydání: 1990

Vydavatelství: Československý spisovatel

Počet stran: 204

Hlavní postavy:

Jan Dítě,...

Popis:

Dítě začíná svou kariéru jako prodavač párků na nádraží. Inspirován jedním z obchodních cestujících se odtud dostává do hotelu Tichota, pod dohled vrchního Zdeňka. Po jistém incidentu je však nucen odejít a na doporučení se dostává jako číšník do pražského hotelu Paříž. Pracuje pod vrchním Skřivánkem, který "obsluhoval anglického krále". Toto rčení používá hojně, pokaždé když uhodne, co si zákazník objedná, odkud pochází a podobně,...Dítě sám se zanedlouho chlubí, že "obsluhoval habešského císaře". Přestože se Němci netěší oblíbenosti, začne se Dítě učit německy a seznámí se s německou učitelkou tělocviku Lízou. V hotelu ho za to odsoudí a on odchází. Když Němci obsadili Prahu, hodí se Dítětovi známost Lízy jako sůl. Nechává se přejmenovat na Ditie a je mu přiděleno místo v ozdravné vesničce, kde obskakuje těhotné Němky. I Líza otěhotní a narodí se jim zaostalý syn Siegfried. Dítě se cítí vinen za zradu a když je omylem obviněn místo Zdeňka (z Tichoty) je tomu rád a cítí to jako šanci vše smazat a znovu se vrátit do Prahy. Po skončení války, kterou Líza nepřežila, si kupuje lom, kde zřizuje snad neluxusnější hotel z celé republiky. Známí, kteří ho pro jeho vztahy s Němci zavrhly, však už na svou stranu nezíská. Po převratu je mu i hotel zabaven a Dítě tak končí na zapadlé samotě v horách.

Vlastní komentář:

Silný příběh, který je však psán tak odlehčenou a až primitivní formou, že vykouzlí spíš úsměv, než slzu. Už samotné jméno hlavní postavy - Dítě- vyvolává představu čehosi naivního či dětinského. A přesně tak i knížka působí. Zčásti pravdivé, z části absurdní a vymyšlené události, dlouhá, přitom jednoduchá souvětí, jakoby jen proudy myšlenek a vzpomínek, to vše dělá knížku autentickou a čtivou. Doporučuji

Ukázka:

(...) a pak se stalo něco, co mne utvrdilo, že jsem se tou kravatou změnil pořádně, protože tam kráčela slečna Věra, ta z chambre séparé, ta, která poslední čtvrtek byla s burziány v oddělení vizitací, ta, která mne znala z kavárny, viděla mne a viděl jsem, že na mne chtěla přátelsky pokynout taštičkou s bílými rukavičkami, které držela s řemínkem taštičky, ale najednou si to rozmyslela, jako by se spletla, docela nepoznala už, že jsem to já, který jí musel poskytnout sebe, aby ze starých pánů vzrušená vůbec mohla odejít z našeho podniku domů... a já jsem dělal, že jsem někdo jiný, otočila se za mnou, a pak šla dál, přesvědčena, že se mýlila...a to všechno ten kapesníček a ta bílá kravata. Ale u Prašné brány, kam jsem zase přešel, abych šel znovu jistěji těmi Příkopy, a když jsem skoro jásal nad tím svým kostýmem z tak málo doplňků, kráčel proti mně v bílé beranici svých starých vlasů můj vrchní z hotelu, pan Skřivánek, kráčel, nedíval se na mne, ale já jsem věděl, že mne vidí, přešel mne, a já jsem se zastavi, jaky by mne oslovil, díval jsem se za panem Skřivánkem, a on se taky zastavil, otočil se a vracel se ke mně, díval se mi do očí, a já jsem viděl, že ze mne vidí jen tu kravatu, že vidí, jak ta bílá kravata kráčí po Příkopech, nic, než kráčející kravata...a pan vrchní, který všechno veděl, se na mne díval, že ví, odkud je ta kravata, že ví, že jsem si ji vypůjčil bez dovolení. Díval se na mne a já jsem si v duchu říkal, jak to všechno, pane vrchní, víte? A on se zasmál a odpověděl nahlas, jak to vím, vždyť jsem obsluhoval anglického krále,...