Hodiny

Hodiny

Autor:Cunningham, Michael

Originální název:The Hours (1998)

Rok vydání:2002

Vydavatelství:Odeon

Počet stran:192

Hlavní postavy:

Virginia Woolfová, Laura Brownová, Clarissa Dallowayová,...

Popis:

Příběhy tří žen, do jejichž života vstoupila kniha Paní Dallowayová (původně měla být nazvaná Hodiny). Virginia Woolfová si připadá na obtíž, chtěla by se vrátit do Londýna, ale manžel má obavy o její zdravotní strach a možné rozvinutí jejích problému s psychikou. Virginia se tedy poněkud uzavírá do sebe a do psaní Paní Dallowayové - ženy, která má zdánlivě vše. Laura Brownováje knihomolka, která po válce založila rodinu a s téměř idylickým manželem již čeká druhé dítě. Cítí ale, že něvo v jejím životě není tak, jak chtěla. Četba Paní Dallowayové jí otevře oči, Laura začne víc myslet na sebe a nakonec rodinu opouští. Clarissa dostala přezdívku paní Dallowayová od své bývalé lásky a dlouholetého přítele Richarda. Richard má AIDS a v podstatě nevychází. Dnes má však dostat významnou literární cenu a Clarissa mu proto chystá večírek - během dne plného příprav potkává spoustu svých známých. Nakonec se opět stavuje u Richarda, který se ovšem cítí již moc vysílený na další hodiny svého života a končí ho tak skokem z okna. Místo večírku se tak nakonec Clarissa setkává s Richardovou matkou, která po obdržení smutné zprávy hned přijíždí - Laurou Brownovou.

Vlastní komentář:

Je pro mě obtížné psát děj knížky, která je hlavně plná pocitů, emocí a myšlenek. Ale právě jejich zapojení do děje mě velice oslovilo. Docela jsem se pozastavila nad tím, že tak ženskou knížku napsal muž (však za ni dostal Pulitzerovu cenu). Co se týče samotných příběhů tří žen, každý tak jiný, ale v součtu nakonec v tolika věcech stejných, zaujal mne nejvíce asi příběh Virginie Woolfové, byl navíc psán podle jejich deníků.

Myslím, že vědět něco o jejím životě pomůže pochopit její dílo lépe. Hodiny vřele doporučuji a stejně tak i film!

Ukázka:

Richardova tvář potemní a svraští se, jako by mu Clarissa právě položila nějakou velmi těžkou otázku. Jeho prázdná lenoška, nemilosrdně obnažená denním světlem (v popraskaných švěch z ní lezou vycpávky, na tenkém žlutém ručníku, položeném přes její sedadlo, jsou obtisknuta rezavá kolečka), by mohla sloužit jako symbol nesmyslnosti, zfušované kýčovitosti Richardovy smrtelné nemoci. "Pojď laskavě dolů." Clarissa mluví pomalu a hlasitě, jako by hovořila s cizincem. Richard přikývne a ani se nehne. Jeho zpustošená hlava, zalitá denním světlem, je něco jako geologická exponát. Tvář má hluboce zvrásněnou, posetou drobnými kráteříky, silně zerodovanou, jako zvětralý balvan uprostřed pouště. Ozve se znovu: "Já nevím - asi bych to nevydržel. Rozumíš - tu party a potom ceremonii, a pak ty hodiny, co budou následovat, jedna za druhou." "Na žádnou party nemusíš. Ani na tu oslavu. Nemusíš nikam chodit. Nemusíš vůbec nic." "Ale co ty hodiny? Pořád tu jsou ty příští hodiny, Napřed jedna, po ní druhá. A když se ti přece povede je přestát, čekají tě další, a další... Já už nemůžu." "Ale máš před sebou ještě i dobré dny. To přece víš." "Asi už sotva. Jsi hodná, že to říkáš, ale já už to cítím delší dobu - jako by se kolem mě zavíraly čelisti nějaké obrovské květiny - jako by se kolem mě zavíraly čelisti nějaké obrovské květiny. Zvláštní představa, viď? Ale připadá mi to tak. Má to v sobě jakousi rostlinnou nevyhnutelnost. Vzpomeň si třeba na masožravé rostliny. Nebo na kudzu, tu asijskou luskovou révu, co dokáže zadusit celý les. Pomalý, šťavnatý, zelený, nezadržitelný proces. Na jehož konci je - víš co. Zelené ticho. Není to legrační, že dokonce i teď, v téhle chvíli, je mi zatěžko pojmenovat to pravým jménem - smrt?" "Jsou tady zase, Richarde?" "Co? Kdo? Jo tak - ty hlasy? Ty jsou tady pořád." "Ale co teď - neslyšíš je teď zřetelněji než jindy?" "Ne. Slyším především tebe. Slyšet vás je vždycky radost, paní Dallowayová. Nevadí ti, když ti tak říkám ještě i teď?"