Jen v noci, když přemýšlím nad světem a nad bytostma, které mě v něm obklopují, sednu si někdy na okno a přeju si (jako asi tolik dalších lidí), abych mohla oním nouzovým východem odletět někam hodně, hodně daleko.
Možná, že právě tomu se každý, kdo vkročí do mého pokoje, tolik směje.
A proč ne. Koneckonců, co jim zbývá.