Ale pak mám dny, kdy ve škole nad volnem vůbec nepřemýšlím a domů se dostavuji s hlavou naprosto prázdnou a nápady neposkvrněnou. Přijdu do bytu a s otočením klíčem v zámku zapomínám na všechno, co je, bylo či bude. V tomto stavu neexistuje škola a čas se ubírá všemi směry, jen ne kupředu. Ze skříní a poliček vystupují dávno nedotčené věci a knihy, padají mi do ruky a otvírají před mýma očima kapitoly světa a života, o kterých škola ví jen z fantastické literatury. Mně nezbývá, než číst mezi řádky, ty rychle vířící slogany a poslouchat hudbu, co z nich vychází. V onom transu se nakonec ukládám ke spánku, při němž ty tóny poznání a vzpomínek znějí dál, až do nového rána, plného očekávání a nápadů. Zas usedám do školní lavice a znovu uvádím do chodu psací pochody. Usmívám se. Tohle už přece dávno vím, říkám si a v uších slyším zvuky včerejšku.