O mé dochvilnosti

Odhaduji, že většina mých známých by potvrdila, že jsem dochvilná. Na srazy chodívám kolikrát raděj už dřív, abych nezmeškala, na zastávkách spíš čekám než dobíhám ( i když,..), práce do školy odevzdávám včas. Ne, nejsem dobrá organizátorka času ani pünktlich dívka, která má v úhledně vedeném diáři zapsány všechny úkoly (čištění zubů a manikuru nevyjímaje), které během dne v uvedeném pořadí plní. Věčně nestíhám.

Vím, že ráno zaspávám, že na autobusy vycházím pozdě a eseje či projekty do školy dělám zpravidla na úplně poslední chvíli. Čas je pro mne sedmihlavou saní, na kterou jsem vyjela se zubním kartáčkem (pro zasvětcené: ano, tohle je narážka na hru Mafie,...). Svůj program si prostě musím organizovat takovým způsobem, jako to dělají organizátoři skupinových zájezdů. Jak by řekl bráška "šidím se". Čas zaohrouhluju dolů, hodiny mám nastavený napřed a spoje tramvají vypsané z dřívější zastávky. Pokud jdu pěšky, vím, že musím dobu cesty počítat po 10minutách. Do školy to mám necelých 15minut, rezervuji si 20. Kouzlo s esejemi a slohovkami spočívám v totální vyčerpanosti a zoufalosti, která se zpravidla dostavuje poslední noc před odevzdáním a jako spolehlivý motor žene mou ruku vpřed po papíře či klávesnici. Další užitečný trik: v nouzi píšu daleko úhledněji než obvykle...

Pokud se vám zdá, že to mám vlastně v pohodě, poněvač vše nakonec přece stihnu, zkuste si jednou sbalit věci na dovolenou nebo delší výlet v den odjezdu, pokud možno tak půl hodiny před ním. Enjoy! Tuším, že to stihnete, ale povídejte mi pak o něčem takovým jako pohoda! Těm, kteří jsou na tom podobně jako já vzkazuji jediné: pamatujte, že nikdy není tak pozdě, aby nemohlo být později!

Vaše Lelie