Pošťák vždycky zvoní dvakrát
Autor:Cain, James M.
Originální název: The Postman Always Rings Twice (1934)
Rok vydání: 1969
Vydavatel: Odeon
Počet stran: 121
Hlavní postavy:
Frank, Cora, Řek
Popis:
Frank se ve svém tuláckém stylu života jednou dostane do hospůdky U Dvou dubů, kterou vlastní Řek Papadikis. Je mu nabídnuta celkem výhodná práce, kterou kvůli platu, ale hlavně kvůli majitelově ženě vezme. S Corou Papadakisovou se do sebe brzy zamilují a hledají způsob, jak se zbavit jejího postaršího manžela. Nakonec se rozhodnou vše navléct jako úraz v koupelně. Kvůli kočkou zapřičiněnému výpadku proudu se však Coře ve zmatku podaří manžela jen omráčit. Frank hospodu opustí dřív, než se Řek vrátí z nemocnice a dál žije jako tulák, dokud ho sám Řek nevyhledá na trhu a neprosího, aby se vrátil k nim. Přijme, ale Cora z toho není nadšená, protože na něj chtěla zapomenout. Po čase Řek rozhodne, že se s Corou odstěhují a to dvojici milenců popostrčí k urychlenému vymyšlení dalšího plánu. Nafingují autonehodu, při které však v padajícím autě zůstane nehodou i Frank. Řeka se tak sice zbavili, ale jsou obviněni z vraždy, právník Franka navíc přesvědčí, aby Coru obvinil ještě z pokusu o zabití. Z kolotoče soudů se jim však nakonec za pomoci jiného právníka podaří vyváznout jen s Cořinou podmínkou. Střídavě plni lásky a nenávisti se vrací vést svůj podnik. Celé kniha pak končí skutečnou nehodou, při které Cora zemře a Frank je odsouzen k provazu za domnělé zabití její i Řekovo, kvůli Cořině starém dopisu.
Vlastní komentář:
Po shlédnutí filmu jsem si od knížky asi slibovala víc. Navíc mi přišlo logičtější pořadí jednotlivých událostí, které zvolili ve filmu, přestože se často jednalo o maličkosti. Příběh se mi prostě tak úplně nestrefil do chuti. Ale jinak je knížka čtivě napsaná a i přes některé pro mě absurdity relativně uvěřitelná. Nicménš stále se dle mě jedná o nečastý úkaz, kdy film je lepší než kniha.
Ukázka:
Začali jsme stoupat do prvního dlouhýho kopce hor. Byly to aspoň tři míle. Řek jsem jí, jak má jet. Většinu času jela na dvojku. Částečně proto, že tam každých dvacet metrů byla ostrá zatáčka a auto by při jejich projíždění ztrácelo rychlost, takže by stejně musela přešaltovat na dvojku, aby motor nechcípnul. Ale částečně proto, že motor musel být přehřátý. Všechno muselo souhlasit. Čekala nás spousta vysvětlování. Když pak Řek vyhlídnul ven a uviděl, jaká je tam tma a kolem ty strašný hory bez jedinýho světla, domu nebo benzínky kam oko dohlídne, oživnul a začal se hádat. "Počkej, počkej. Otoč to. Proboha jedeme blbě." "Ale nejedeme. Vím, kde jsem. Takhle vyjedeme na Malinu Beach. Copak si nevzpomínáš? Říkala jsem ti, že se tam chci podívat." "Jeď pomalu." "Jedu pomalu." "Jeď hodně pomalu. Nebo se všichni zabijeme."