Kafka na pobřeží

Kafka na pobřeží

Autor: Murakami, Haruki

Originální název: Umibe no Kafuka (2003)

Rok vydání: 2006

Vydavatel: Odeon

Počet stran: 556

Hlavní postavy:

Kafka, Nakata, Hošino,...

Popis:

Patnáctiletý syn slavného sochaře se pod jménem Kafka rozhodl utéct z domu, vyhnout se tak věštbě a najít ztracenou matku a sestru. Šedesátiletý negramotný pan Nakata se zase pouští do výpravy za ztracenou kočkou. Jeho hledání nakonec skončí vraždou, před jejímiž důsledky instinktivně uteče do míst, kde se tou dobou skrýval Kafka. I ten ovšem stíhán policií prchá do srubu svého nového známého hluboko v lesích. Jeho otec byl totiž zavrazděn neznámým pachatelem a Kafka je možná jediná stopa k dopadení pachatele. Sám Kafka v noc otcovy vraždy pravděpodobně prolil krev. Nepamatuje si. Když se Nakata za války probral jako chlapec po třech týdnech z kómatu, taky si nepamatoval. Nic. Od té doby neumí číst a psát, má poloviční stín, ale zase umí mluvit s kočkami. A teď i s kameny. Přestože kráčejí nakonec oba stejnou cestou, nikdy se nesetkají.

Vlastní komentář:

Knížka mě dost vzala - autor patří k oblíbeným. Mám ráda psychologické romány i fantasy a tohle je směs obojího. Některé čtenáře možná znervózní, kolik záhad se během knížky vyskytne a že nakonec téměř k žádným otázkám nenajdete odpověď. Ale myslím, že právě to byl autorův cíl, aby si každý čtenář vytvořil svým způsobem svůj vlastní názor. Jedna z mála knížek přes 500stran, které jsem zhltla během 24hodin. Vřele doporučuji - tedy pokud myslíte, že by se Vám mohla hodit do krámu

Ukázky:

Osud je občas jako menší písečná bouře, co bez ustání mění svůj směr. Ty se jí snažíš utéct, a tak změníš směr. Ale jakmile to uděláš, bouře změní směr s tebou. Zkusíš to ještě jednou, ale výsledek je stejný. Ať to zkoušíš, kolikrát chceš, pořád se to opakuje, jako by to s tebou sama smrtka tancovala svůj zlověstný tanec před úsvitem. Protože ta bouře není něco, co k tobě jen tak přišlo odněkud zdaleka. Ta bouře totiž, to jsi ty sám. Máš ji v sobě. A proto jediné, co ti nakonec zbude, je zamířit přímo do ní, zacpat si pevně oči i uši, aby se ti do nich nedostal písek, a krok za krokem se snažit projít na druhou stranu. V té bouři neexistuje slunce, ani měsíc, ani směr, a někdy ani normální čas. Jen písek, bílý a drobný jako z přelámaných kostí, co víří vysoko na obloze. Představ si takovou bouři.

Všichni ustavičně ztrácíme něco důležitého...Důležité šance a možnosti, city, které se nedají ničím nahradit. To už je jeden ze smylsů lidské existence. Ale někde ve svých hlavách, aspoň já myslím, že v hlavách, máme každý takový malý pokojík, kam ukládáme vzpomínky na všecky ty ztracené věci. Takovou nějakou místnost s regály, jako máme tady v knihovně. A v jednom kuse vyplňujeme katalogizační lístky, abychom se ve své vlastní mysli ještě vůbec vyznali. Musíme v té místnosti zametat, větrat, vyměňovat květinám vodu. Jinými slovy: žiješ pak na věky ve své osobní knihovně.

Specifická váha času na tebe doléhá jako mnohoznačný starý sen. Postupuješ dál a dál, abys tím časem prošel. Nejspíš mu už neunikneš, kdybys šel třeba světa kraj. Ale i přesto se o takovou cestu musíš pokusit, a na ten kraj světa dojít. Protože jsou věci, které nedokážeš, pokud nezajdeš až na úplný konec.