Kniha hřbitova

7. únor 2010 | 15.55 |
› 

Kniha hřbitova

Autor:Gaiman, Neil


Originální název: The Graveyard Book (2008)

Rok vydání: 2008

Vydavatelství:Polaris

Počet stran:299


Hlavní postavy:

Nik, Silas, Scarlett, Jack...

Popis:

Jack měl za úkol zabít celou rodinu, aby zrušil kletbu, ale batole se dostalo ven z domu a uteklo mu na hřbitov, kde se ho místní duchové rozhodli vzít pod svou ochranu. Manželé Owensovi, kteří vždy toužli po dítěti, chlapce adoptovali a pojmenovali Nikdo a na pomezí mrtvých a živých bloudící Silas se stal jeho poručíkem. Malý Nik vyrůstá na hřbitově obklopen duchy, náhrobky a tajemstvími, jimiž se hřbitov jen hemží. Učí se některé dovednosti duchů, jako mizení a procházení stěnami, vidí výborně ve tmě a díky práci svého poručíka a svých učitelů brzy dovede číst, psát, ale i volat o pomoc ve všech řečech, lidských i nadpřirozených. Jeho svět však končí s plotem hřbitova, jelikož jen tam je chráněn před nebezpečím, které na něho ve světě stále číhá. Není však nic zvláštního, že Nik nakonec podléhá své zvědavosti a riskuje. Je odhodlaný najít Jacka a pomstít svou rodinu. Společným usilím jeho i hřbitova Jack(y) skutečně přemohou a Nik tak téměř bezúhony dospěje k patnáctým narozeninám. S těmi však jeho pobyt na hřbitově končí, musí odejít do světa a konečně žít.

Vlastní komentář:

Přiznám se rovnou - čekala jsem od Gaimana něco víc. Nápad výborný, ovšem po přečtení více jak třetiny knížky jsem stále zůstávala v očekávání příchodu něčeho dramatičtějšího, co stále nepřicházelo. Krom rámce celého příběhu, tedy hrozbou Jacka, sestával příběh více méně z epizodek, které mi až na vyjímky připadaly spíš jako něco, co má vyplnit prázdné stránky, než aby to skutečně pohlo s dějem a příběhem někam dopředu. Množství postav občas zavání touhou doufat, že se v příběhu vyskytnou víckrát, když už jsme je jako čtenáři byli nuceni vzít v potaz, ale mnohdy jsou i tyto postavy pouze epizodní a přes počáteční naději je v příběhu už dále nepotkáváme a když, tak spíš "aby se neřeklo", než z nějakého hlubšího záměru. Nerada bych však zůstala jen u kritiky - málo která kniha se mi čte tak plynule a přirozeně, jako ta, kterou na svět přivedl Gaiman. Pohodové čtení s kapkou napětí čekající na každého, kdo je ochoten zkrátka přistoupit na autorovu hru a přimhouřit oko nad nelogičnostmi, jež na něho byly přichystány. 

Ukázka:

Něco řeklo: MY JSME SLEER. Nikovi se zježily vlasy na zátylku. Ten hlas v jeho hlavě byl cosi velice starého a velice suchého, jako škrábání suché větvičky na okno kaple. Připadalo mu, že to nezní jeden hlas, že mluví unisono několik hrdel. "Slyšela jsi to?"  "Neslyšela jsem nic, jen takový šoupavý zvuk. Nedělalo mi to dobře. Úplně se mi sevřel žaludek. Jako by se mělo stát něco strašného."   "Nic strašného se nestane," uklidňoval ji Nik. Pak se otočil do místnosti. "Co jste?"   MY JSME SLEER. MY STŘEŽÍME A OCHRAŇUJEME. "Co ochraňujete?"   MÍSTO ODPOČINKU NAŠEHO PÁNA. TOTO JE NEJPOSVÁTNĚJŠÍ ZE VŠECH POSVÁTNÝCH MÍST A STŘEŽÍ HO SLEER.  "Nic nám nemůžete udělat," řekl Nik. "Mužete nás jen strašit."  Spojené hlasy zněly nedůtklivě. STRACH JE ZBRAŇ SLEERA.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře