Jsou chvíle, kdy ať řeknete cokoli, ublížíte - a tak se rozhodnete mlčet.

Jsou století, v kterých mlčím a sama z toho roním slzy bolesti.

Je svět, kde láska bolí.

Chůze je smysl mého života, říkám si a dál klepu kosu prázdnotou noční ulice. Sebemrskání chladu a samoty, za které se stydím právě tolik, jako za cokoli jiného v této chvíli. Stud za všechny svá slova, činy, marné snahy, trapné

Chycena do kyvadla "škola-příprava-škola-příprava" nestačím se divit, jak mi čas protéká mezi prsty a mizí v nenávratnu. Připadám si jako ti studenti, o kterých kamarád prohlásil, že " se přihlásili na vysokou a už o nich nikdo nikdy neslyšel".

Někdy přijdu domů a namísto všeho, na co jsem se celý den v potu tváře škrtající tužkou profesorské přednášky těšila, vytáhnu opět zmiňovanou tužku a znovu se pustím do díla. Minuty a hodiny ubíhají a já pilně zaplňuji školou i volný čas, kterého jsem se

Před pár dny jsem si na okno přillepila ceduli "Nouzový východ". Kdokoli teď přijde do mého pokoje začne se smát. Má čemu. Nejsem si ale jistá, že zrovna onomu nápisu. Ale ono je to vlastně stejně jedno a někdy se směji s nima.

Jen v noci, když

Vážení čtenáři,

nepřicházím s žádnou novou pobuřující a průlomovou myšlenkou ani teorií, pouze v tento dnešní krásný květnový den, plný stresu, povinností, problémů a spěchu, vyvolávám do celého světa to spásné heslo, které přináší (alespoň dočasně)